Kořeny etického myšlení v „Evropě a okolí" (opis)

Jak jistě všichni víme většina světového myšlení a je, někde více - někde méně, je poznamenané myšlením evropským. Kolonialisaci světa ale teď nechejme stranou. Ono je to stejně zbytečné, evropský styl myšlení etiky a celkově mentality má své základy částečně mimo Evropu. Jaké že to jsou ty základy? Asi nejpodstatnější jsou dva. Z těch domácích evropských jednoznačně antická řecko-římská filosofie. Tím co po sobě zanechaly hlavy velikánů typu Sókrata, Platóna, Aristotela, Epikurejců nebo Stoiků se zabývalo po nich i mnoho dalších aby se z toho nakonec vyvinula kostra systému myšlení „starého kontinentu a okolí“. A proč o tom mluvím? Zásadní témata antického „filosofování“ se týkala nebo aspoň nějak souvisela s bytím a etikou. Třeba Sokrates prohlašoval že ho vede vnitřní síla daiomon (svědomí) a co má bližší souvislost s etikou než svědomí? Jeho žák Platón se sice nepřímo, ale zato do hloubky rozepisuje ve známém podobenství o jeskyni v jeho desetisvazkové Ústavě. Nejdále z „Velké trojky“ jde Aristoteles. V knihách Etika Nikomachova a Eudémova etika Aristoteles řeší jaká je správná cesta k DOBRU (ágathon). Skotský filosof Alasdair MacIntyre ve své knize A Short Story of Ethics <MacMillan, New York, 1966 / 2.ed. 1998> říká, že Aristotelova etika přímo usiluje o dobrý život, v němž se štěstí a ctnost, vytvářející společně škálu ctností ztělesněných v životě filozofa, stávají konečným kritériem pro posuzování veškerého lidského konání. Ikdyž je pravda že, Aristoteles označoval jako životní cíl nalezení štěstí (to je asi nejblíže tomu co si představoval pod pojmem eudaimonia) a na tom postavil i úvodní pasáž Etiky Nikomachovy na které následně vystavil celé své pojetí etiky.

“Dobro” tu znamená cíl či účel, něco, oč usilujeme pro ně samé a ne pro dosažení něčeho jiného. Aristoteles usiluje o nejvyšší “dobro” a nachází je v představě eudaimonia, které se všeobecně překládá jako “štěstí”,“blaženost” či “blaho”. Blaženost vnímá jako hlavní cíl života vzhledem k tomu, jak se vztahuje k ostatním cílům. I když čest, radost a porozumění jsou samy o sobě hodnotné cíle, lidé o ně podle něj usilují také proto, že v nich hledají blaženost. Nikdo však neusiluje o blaženost proto, aby dosáhl něčeho jiného.
Jinými slovy, můžeme říci, že “chceme dosáhnout X, abychom byli šťastní”, ale nikdo z nás neřekne, “chci být šťastný, abych mohl dosáhnout X”. Štěstí je tedy cíl, který je základem všeho a spojuje všechny ostatní cíle, k nimž se člověk může ubírat. Samo o sobě vnáší do života smysl:
… vnímáme něco jako dostatečné, když to samo o sobě dává životu smysl a nic nechybí; takové je podle nás štěstí. _{(Etika Nikomachova, 1. kniha)}

A toto Aristotelés hlásil před dvěma a půl tisící lety ve čtvrtém století před našim letopočtem.

Myslím že by bylo až hanebné se nezmínit o dvou směrech sice rozvíjejících Aristotelovy teze, ale jdoucích naprosto vlastní cestou. O Epikurejcích a o Stoicích. Klíčovým obratem bylo to, že Epikurejci začali etiku myslet jako na věc osobní a každému rozdílně vlastní. Stoická etika je pro mé téma klíčová v tom, že na ni navázali pozdější filosofové a skloubili dva hlavní kořeny evropského myšlení. ANTIKU a KŘESŤANSTVÍ.

Samozřejmě že vlivů a kořenů je opravdu hodně, starověké národy blízkého východu, severní Afrika nebo pohanské původní obyvatelstvo Evropy. Jenomže je tu ještě národ co toho dost zkusil. Židé si zažili vyhnání z Ráje, egyptské zajetí, přechod Sinajské pouště, Babylonské zajetí nebo římskou nadvládu. Zažili si toho mnohem víc, ale to není důležité pro naše téma, tak to s dovolením pominu. A právě před dvěma tisíciletími se, během římské nadvlády, narodil Jeho’šua, syn Josefa tesaře z Judského města Nazaret. A ten udělal revoluci. Židovský národ byl po mnohá staletí silně svazován přesně vytyčenými pravidly a tradicemi.

Neochvějnou páteří židovského života bylo do té doby, už od jeho předání Mojžíšovi na hoře Sinaj, tzv. Desatero neboli Dekalog (Ex 20:2-17)

1. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
2. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.
3. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
4. Cti svého otce a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh
5. Nezabiješ
6. Nezesmilníš
7. Nepokradeš
8. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
9. Nebudeš dychtit po domě svého bližního.
10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku nebo po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.

^{< znění dle ČEP >}

Jenomže jen tak „na oko“. Skutečnými pravidly ale byly spíš ty stovky doplňků a rozšíření které se k desateru nabalily postupem času a díky kterým faktickou vládu nad lidem měli jejich vykladači. Jenomže pak přišel Jošua/Ježíš a nastal zlom. On totiž přinesl nový pohled a nový přístup. Postavil se proti „vládnoucím“ vrstvám lidu a hlavně proti komercionalizaci víry. Mnohými byl ve své době jedněmi považován za podivína jinými za buřiče, ale i přesto si jeho učení získávalo stále více a více následovníků. Jednou z klíčových událostí pro další vývoj rodícího se hnutí bylo Ježíšovo takzvané „kázání na hoře“(Mt 5-7). Ježíš promlouval k davu skrze promluvy a skrze podobenství na kterých vysvětloval své teze. Mluvil například o blahoslavenství, o zabití nebo o cizoložství. V promluvě o vyslyšení proseb (Mt 7:7-12) společně s podobenstvím o „milosrdném Samaritánovi“ (Lk 10:25–37) víceméně položil základ charity. A takových podobenství pustil do světa desítky. Význam Krista (přízvisko z řec. Chrestos - pomazaný) tkví v tom, že ukázal nový způsob výkladu božích přikázání a ukázal lidem cestu jak spolu žít v míru a lásce. ANO, Ježíš Nazaretský může být s čistým svědomím označen za zakladatele etiky. Z jeho následovníků se časem stala největší a nejsilnější církev na světě. A když je něco založeno na lásce a na víře, tak tím lze velmi dobře vychovávat. A to si uvědomovali filosofové i klérus. Vezměme v úvahu fakt že největší filosofové utvářející tvář Evropana pro příštích 2000 let byli anticky vzdělaní konvertité ke křesťanství a jejich pokračovatelé. Konkrétně se o to zasloužili hlavně sv.Augustin v pátém století a Tomáš Akvinský ve století třináctém. Tomáš rozvíjel tezi že etika a chování lidí navzájem je založeno na přirozeném zákoně (lex naturalis). Vycházel přitom z křesťanské tradice a hlavně z vlastního pozorování čímž se mu částečně podařilo křesťanskou etiku racionalizovat. Prohlašoval že rozum který člověk od Boha dostal, je východiskem morálky. Své etické názory prezentoval v několika svých spisech, nejvýznamnějším zdrojem tomistické etiky je však jeho Summa Theologiae (vydána 1274). Nebudeme tady řešit vejco-slepičí spor, ale neodmyslitelným souputníkem fenoménu etiky je fenomén svědomí. A právě tím se ve svém díle notně zabývá. Rozlišoval několik typů svědomí, zjednodušeně však byly pouze dva svědomí předchozí a svědomí následné. To předchozí je podle něj důležitější protože je to právě ono které řídí naše chování. Říkal také že se svědomí pohybuje ve třech rovinách:

• synderesis – základní rovina člověku vrozená, neobecnější, člověk ví, že by měl dobro konat a neubližovat druhým lidem
• sapiensia – rovina moudrosti
• scientia – rovina konkrétního vědění
  _{< http://cs.wikipedia.org/wiki/Etika ; 23.12.07 >}

Tomáš byl sice jedním z největších myslitelů všech dob, ale často je kritizován právě za své mnohdy až fanatické názory v otázce morálky. To ale nic nemění na faktu, že na Tomáše v různé míře navazují myslitelé zabývající se etikou už 700 let.

Marně si lámu hlavu nad tím jestli by bez antiky a křesťanství etika připomínala alespoň vzdáleně to co se tu za tu dobu vyvinulo. Jen škoda že antika už je jenom odkaz a že se křesťanství lehce zdiskreditovalo tím jak neeticky v průběhu staletí vykládalo etické normy. Měli to tak hezky rozehrané.

text je opis odevzdané školní samostatné písemné práce autora článku